Když přemýšlet nestačí

Proč zvolit koučink, i když si myslíte, že to zvládnete sami.

Možná jste se na tyto stránky dostali proto, že se ve vašem životě nebo práci objevil bod, se kterým chcete „pohnout“. Možná už o tom přemýšlíte týdny, možná měsíce. A možná vám v hlavě běží podobné věty:

Stejně mi nikdo nebude rozumět. Bude to jen ztráta času (a peněz). Je to můj život, s tím si prostě musím sám poradit. Přece mi nikdo nebude radit, jak mám žít. A vždyť to vlastně není tak špatné. Nevím, jestli jsem na to připravená...

Tady je výčet asi nejběžnějších myšlenek, které se nám honí hlavou při představě, že bychom měli vyhledat pomoc – ať už v podobě terapie nebo koučinku. Záměrně mluvím o obojím, protože věřím, že běžný člověk, nestudovaný v oblasti psychologie, mezi těmito pojmy těžko rozlišuje.

Zároveň jsem přesvědčena, že určité povědomí, ať už o terapii nebo koučinku, většinově máme. U koučinku možná ne to úplně nejlichotivější. Dříve se říkalo: kdo neumí, učí. Dnes dost slýchám: kdo neumí, koučuje. Ale upřímně, naše současné školství si kvalitní učitele a pokrok hodný vzdělávání v 21. století určitě zaslouží. Stejně jako oblast duševního zdraví v naší moderní společnosti není radno podceňovat a bez dostatku kvalitních koučů a terapeutů se nejspíš neobejde.

Co mě vede k tomu, že koučink má smysl?

V prvé řadě vlastní pozitivní zkušenost. Ale já jsem svému okolí dost známá tím, že se často něčím nadchnu a pak o tom barvitě a zcela zaujatě vyprávím. Nicméně pro vás bych, zcela bez příkras, chtěla vyzdvihnout ty aspekty koučinku, které na koučované prokazatelně fungují a které stojí za to zvážit. Pokusím se zachytit koučovací proces tak, jak jsem si jím poprvé před lety, nejprve jako klientka, sama prošla. A i nadále procházím, když si potřebuji zpracovat náročné situace, které se nám v životě prostě dějí.

Formulujete svůj příběh – a najednou v tom máte jasněji

Řeknete si, vždyť to přece vím, co mě trápí nebo v čem je problém. Jenže ve chvíli, kdy to začnete říkat nahlas, zjistíte, že se v tom trochu ztrácíte. Že to, co jste si mysleli, že je problém, je možná jen jeho povrch.

Váš příběh jako by se proměnil v šuplík plný papírků – všechno tam tak nějak je, ale chybí tomu pořádek. Ve chvíli, kdy to začnete druhému vyprávět, nutíte se to skládat do věty za větou, do příčin a následků, do časové posloupnosti. A to samo o sobě má obrovskou sílu. Náhle vidíte věci, které jste předtím (možná) přehlíželi.

Sdílíte s někým, kdo nemá zaujatý pohled

Tak on je to vlastně takový rozhovor, napadne vás. No, tak to si mohu popovídat doma s partnerem, sestrou nebo raději u drinku s kamarádem či kamarádkou. Jenže ti vás do jisté míry znají a podporují – a právě proto nemohou být objektivní. Buď vás brání, nebo kritizují, nebo vám (s tou nejlepší vůlí na světě) radí, co by udělali oni.

Kouč nekritizuje. Ale ani nechválí ani nestraní. Jen nezaujatě pomáhá mapovat terén. Třeba nenápadnou otázkou: „Chápu to dobře, že…?“ A něco zvláštního se stane, když to slyšíte od někoho jiného. Často ucítíte, že tomu tak je. Ale také se může stát, že nesouhlasíte, že to ten druhý vypráví jinak a vy si v tom nesouhlasu ladíte, jak to doopravdy je. A občas přijde tzv. „aha moment“ nebo se uslyšíte říkat to je dobrá otázka, to mne předtím nenapadlo. Prostě vás zcela osloví nová myšlenka, nové uvědomění, nový úhel pohledu.

Přebíráte zodpovědnost za svůj příběh. Krůček za krůčkem.

Věci se nám dějí – to je fakt. Výpověď v práci, nemoc v rodině, rozchod nebo ztráta blízkého. Do spousty situací jsme se prostě dostali nebo nemohli jsme si vybrat jinak. Ale často máme tendenci vyprávět svůj příběh tak, aby z nás sešla odpovědnost: Kdyby tak s mým šéfem byla rozumná řeč. Kdyby manžel netrávil tolik času v práci. Kdyby děti byly odrostlejší. Ono to tak vždycky skončí...

Koučink jde po podstatě. Nezastaví se u toho, že děti jsou malé nebo že to tak vždycky dopadne. Protože v koučinku jste tam vy a kouč. A ten se vás bude znovu a znovu ptát: A jak to vy vnímáte? Jakou roli v tom hrajete vy?

Pomalu a jistě se obrací směr – od okolností k nám samotným. K tomu, co sami můžeme změnit, jak my můžeme situaci ovlivnit. Přestáváme být pasivním hráčem, kterému se věci dějí, ale člověkem, který vědomě volí svůj další krok. Situace se tím stává přehlednější. A to je určitě osvobozující, i když zpočátku může být i nepříjemné. Dává nám to pocit vlastní síly, naší aktivní účasti na procesu.

Ve dvou se to lépe táhne

Vyřčené slovo má větší váhu než myšlenka v naší hlavě. Závazek vyslovený před druhým jako bychom rovnou tesali do kamene, zatímco závazky sobě slíbené nezřídka při první zátěžové zkoušce upadnou v zapomnění. Stejně jako sdílená radost je dvojnásobná a sdílený smutek poloviční. V koučinku máte jistotu, že vaše kroky někdo předem podporuje, bude vás k nim vhodně podněcovat. Stejně jako tam s vámi bude, když se něco nebude dařit. A pomůže vám se z toho posíleně dívat dopředu.

Koučink je strukturovaný rozhovor, který koučovaného posouvá z výchozí situace do kýženého bodu v budoucnosti. Vědomě, vlastním tempem, se zodpovědným přijímáním sebou navržených změn. Vše se tak děje v atmosféře důvěrného a rovnocenného vztahu. Kouč dává jistotu vztahu a podpory, koučovaný na sebe bere závazek vlastního postupného pokroku. Tím získáváme větší odvahu a posilujeme víru ve vlastní schopnosti. Koučink není o tom, že za tři nebo dvanáct sezení přepíšete svůj život. Kouč nám pomáhá uvěřit, že zkoušet věci znovu či jinak má smysl.

Pomáhá víc psychoterapie nebo koučink?

Tato otázka by určitě vydala na daleko hlubší zamyšlení – a ráda se k ní vrátím v samostatném článku. Na tomto místě bych, zcela ve shodě s většinou odborné i laické veřejnosti, udělala jednoduché dělítko: v terapii jdeme více do hloubky a pracujeme s minulostí, koučink je více dynamický a míří do budoucnosti. A velice často pomáhá určitá kombinace obojího.

A pokud se ve vás při čtení tohoto článku něco pohnulo, možná nazrál čas vyzkoušet koučink.